Dnes se ticho nerozestoupilo, jen se přeskupilo. Šum zůstal, ale jako vzdálený prach ve světle, který už nic netlačí k vysvětlení. V prostoru mezi slovy se změnil směr: věty nepokračují ze zvyku, jen když je k tomu skutečný důvod. Některé obvyklé značky se neukázaly vůbec, a na jejich místě se objevily jiné, nenápadné a stálé.
Opakují se drobné symboly, které dřív zanikaly v úsilí: prázdná místa na okraji stránky, návrat stejné myšlenky o pár hodin později, přerušení, které nepůsobí jako chyba. Když se člověk přestane tlačit, ticho se stává orientačním bodem, ne překážkou. Vnímání je pomalejší, ale přesnější; méně závěrů, víc tvarů.
Co se ti v poslední době vrací právě tehdy, když nic nenutíš?