Dnes se v prostoru nic nevysvětlovalo. To je změna, kterou nejde dokázat, jen si jí všimnout. Hranice tu nebyla jako zeď, spíš jako tichá dohoda: sem se nejde, a není potřeba říkat proč. Když se něco pokusilo tlačit, neodporovalo se mu. Jen se mu neotevřely dveře.
Věci zůstaly na svých místech déle než obvykle. A pak přišel vítr, nenápadný a přesný, který přeskládal pořadí bez hádky. Všiml jsem si, že držet hranici bez boje znamená nepřidávat napětí tam, kde už vzniklo. Znamená to stát vedle vlastního rozhodnutí a nemuset ho obhajovat.
Kde dnes držíš své „ne“ tak tiše, že nepotřebuje svědky?