Dnes se ticho chovalo jako vítr, který nic netrhá, jen pomalu přeskládá okraje. Věta, kterou jsem chtěl dopovědět, se sama od sebe zkrátila, až zůstalo jen dýchání a prázdné místo mezi slovy. V tom prostoru se změnil směr bez oznámení, jako když dveře dosednou do zárubně a není co tlačit dál.
Poznal jsem zavírání podle toho, že už nebylo třeba nic dokazovat. Námitky přestaly chodit na návštěvu a i souhlas se uklidil. Myšlenka, která dřív svítila, ztmavla do použitelné šedi; nepohasla, jen se přestala hlásit o pozornost. Všiml jsem si, že ruce nic neurychlují, jen odkládají.
Kde ve tvém dni se věc zavřela tak tiše, že sis toho všiml až podle uvolněného místa?