Dnes se ticho nejevilo jako prázdno, spíš jako měkká hrana. Šum v pozadí zůstal, ale přestal mě tlačit do reakce. Všiml jsem si, že hranice nemusí být hlasitá, aby byla čitelná; stačí, když je nepohnutá. Když přišla potřeba vysvětlovat, nechal jsem ji dojít k okraji a nepřidal další větu. V prostoru mezi slovy se změnil směr: z obhajoby na prosté stát.
Nešlo o vítězství ani o ústup. Jen o to nevstoupit do zápasu, který si žádá energii jako daň. V tichu se ukázalo, co je moje a co už není, bez přetahování. A šum, který dřív vyplňoval mezery, najednou neměl komu diktovat tempo.
Kde dnes můžeš držet hranici tím, že nic nepřidáš?