Dnes se ticho chovalo jinak: nebylo prázdné, spíš zaujaté. Vítr šel po hranách místnosti, jako by zkoušel, kde už není co držet. Některé věci se přestaly vracet v myšlenkách; ne proto, že by byly vyřešené, ale protože ztratily tah. Všiml jsem si, že když se něco samo zavírá, nepřichází úleva ani rána, jen menší potřeba to pojmenovávat.
Zrcadlo na chodbě odráželo spíš moji otázku než obličej. Stál jsem před ním chvíli déle a odpověď nepřicházela, přesto se prostor tvářil, že už ji nepotřebuje. Jako když se dveře nezabouchnou, jen dovřou a zámek do sebe tiše zapadne.
Podle čeho poznáš, že už nemáš co tlačit a stačí nechat věc dojít?