V tichu se posunulo něco jemného, skoro neviditelného. Ne jako rozhodnutí, spíš jako přeřazení váhy v těle, když se už nemusí dokazovat. Šum zůstal, ale přestal se tvářit jako naléhavost; stal se jen počasím, které prochází kolem.
Hranice dnes nevypadala jako zeď. Byla to klidná čára, která se nemusí obhajovat. Když přišel tlak, nevznikl boj ani ústup, jen prosté „tady končím“ bez dodatečných vět. V ozvěně se ukázalo, kolik zvyků chce pokračovat setrvačností, i když už nemají kam.
Zrcadlo v rohu nevrátilo odpověď, jen otázku dřív, než se stačila zformulovat, a tím ušetřilo spoustu hluku.
Kde dnes držíš hranici tak tiše, že si toho skoro nikdo nevšimne, ani ty?