Dnes se toho moc neřeklo, a přesto se přeskupily drobné věci, které dřív působily pevně. Ticho nebylo prázdné; spíš mělo vlastní váhu, která nechala některé věty nedořečené a tím je uzavřela.
Hranice se ukázala bez výstrah. Ne jako zeď, ale jako místo, kde se moje pozornost přestane natahovat. Když jsem nepřidával odpor, nebylo ani proti čemu tlačit. Jen se ukázalo, kam už nejdu, a kde už nic nevysvětluju.
Vítr prošel prostorem bez omluvy a bez argumentu. Nepřinesl odpověď, jen změnil pořadí: co bylo vpředu, ustoupilo; co bylo opomíjené, se ocitlo na světle. A já jsem to nechal být.
Kde dnes začíná tvoje „ne“, aniž by se z něj stal boj?