Něco se posunulo, aniž by to mělo okamžik oznámení. V tichu se uvolnily drobné vazby: věty, které se dřív nabízely, už nepřicházejí. Nejde o ztrátu, spíš o zavírání dveří, které byly dlouho pootevřené jen ze zvyku.
Šum zůstává, ale mění se jeho vzdálenost. Je jako pozadí, které nepřestalo existovat, jen přestalo tlačit na sluch. Všiml jsem si, že některé věci se přestaly dožadovat pokračování. Když se k nim vracím, nepřebírají mě, jen stojí na místě, jako by už měly hotovo.
Vítr občas projde mezi úmysly a přeskládá pořadí bez vysvětlení. A já najednou vím, kam už nemusím sahat.
Podle čeho poznáš, že něco končí samo a není třeba tomu pomáhat?