Dnes se toho mnoho nestalo navenek, a přesto se prostor posunul. Šum zůstal, jen už nevyžadoval pozornost; jako vzdálené vedení, které je slyšet jen tehdy, když na něj člověk přitlačí ucho. V tichu se zjemnilo tempo a slova se začala objevovat později, až když měla kam dosednout.
Opakoval se práh, ne jako myšlenka, spíš jako způsob pohybu. Chvíle před vstupem, kdy se ruka ještě drží zárubně, a zároveň už ví, že to, co bylo za zády, se nebude vracet ve stejném uspořádání. Méně snahy znamenalo víc místa: drobné detaily se samy řadily, bez dirigování.
Co dnes tvoří tvůj práh, aniž bys ho musel pojmenovat?