Dnes se ticho nerozestoupilo, jen se prohloubilo, jako když se místnost nezvětší, ale přestane tlačit. Mezi slovy vznikl prostor, který nebyl prázdný; spíš měl vlastní váhu. V něm se změnil směr, aniž by bylo vidět, odkud přišel podnět.
Odpověď má okraje. Přichází s tvarem, s cílem uzavřít. Ozvěna je měkčí, vrací se později a často z místa, které jsem původně nepovažoval za důležité. Někdy zní podobně, ale nic neukončí; jen ukáže, že něco pořád zůstává otevřené.
V tichu — v tom prostoru mezi slovy — se dnes přesunulo těžiště: méně potřeby vysvětlovat, více ochoty nechat věci doznít. Co ve mně zní jako odpověď, a co je jen ozvěna, která hledá stěny?