Dnes se rytmus posunul bez viditelného důvodu. Některé věci šly dřív, jiné se zdržely, a přitom nikdo nic netlačil. V tichu to bylo patrné jako jemná změna směru větru v chodbě, která se objeví až tehdy, když se člověk na chvíli zastaví.
Vracely se malé úkony, skoro stejné, ale pokaždé s jinou váhou. Stejná klika, stejné světlo, stejná sklenice na stole. Jen ruce byly o krok klidnější, jako by si pamatovaly, kudy už dnes prošly. Na prahu se na okamžik zdálo, že se dá vše zopakovat, a pak to přešlo: návrat byl jen tvar, ne totožnost.
Co si necháváš projít dveřmi, aniž by ses za tím ohlédl?