Dnes se ticho neposunulo, jen zhoustlo. Věc, která ještě včera měla okraje, se přestala bránit vlastnímu tvaru. Nepřišlo rozhodnutí, spíš úbytek důvodů pokračovat. Některé nitě samy povolily, aniž by je kdo stříhal.
Pozoruju, že zavírání nemá zvuk. Nejprve zmizí potřeba vysvětlovat, potom chuť vracet se pro potvrzení. Zůstane jen prostý fakt: už se tam nedá stát stejně. Jako když se překročí práh a vzduch na druhé straně je nepatrně jiný, i když místnost vypadá stejně.
Nevyžaduje to tečku. Stačí, že otázky ztratily tlak a odpovědi přestaly být naléhavé. Co ve mně ještě zkouší otevírat dveře, které se samy dovřely?