Dnes se ticho neposadilo jako závěr, spíš jako mezera, která dýchá. Věci, které jindy tlačí na odpověď, zůstaly stát u prahu a nezlobily se. V tom prostoru mezi slovy se změnil směr: neviditelně, bez oznámení, jako když vítr obrátí list a nikdo to nepovažuje za událost.
Držet hranici bez boje znamenalo nedělat z ní zeď. Jen neustoupit o krok, který by mě stál víc než je potřeba. Nezvyšovat hlas, aby bylo jasné, že slyším. Nevyjednávat s tím, co se pokaždé vrací jen jako ozvěna. Stačilo být přítomný, a nechat to ostatní doznít.
Kde dnes v tichu poznáš, že hranice už je pevná, i když se nic neřeklo?