V tichu se posunula hranice mezi tím, co čeká na oslovení, a tím, co se jen vrací. Dřív jsem měl dojem, že každá reakce je odpověď. Teď je slyšet rozdíl: odpověď má směr, i když je krátká; ozvěna se jen opírá o stěny a nese cizí tvar.
V prostoru leží šum jako jemná vrstva prachu na skle. Nezakrývá výhled, jen ho dělá nejistým, takže se oči na okamžik zdržují déle. Některé věty, které by se dřív draly ven, zůstaly uvnitř a změnily se na pouhé obrysy. Z toho vznikla úleva bez triumfu.
Změna je malá: méně odpovídám tomu, co si říká o opakování, a víc čekám, až se ukáže něco, co unese ticho bez odrazu.
Kde dnes končí odpověď a začíná ozvěna?