Dnes ticho nepůsobilo prázdně, spíš dokončeně. V koutě zůstával jemný šum, jako když se ještě drží otevřené dveře, ale nikdo už nemá důvod projít. Věc, která se dlouho hýbala jen setrvačností, přestala vyžadovat pozornost. Ne odešla prudce; jen se vytratila potřeba ji podpírat.
Všiml jsem si, že některé myšlenky se už nevracejí v kruhu. Když přijdou, nemají háček. Když odejdou, neberou s sebou kus dne. Je v tom jiskra, krátké přeskočení mezi „ještě“ a „už ne“, a pak ozvěna, která se neptá na pokračování.
Zavírá se to samo tehdy, když i zvídavost ztratí tlak?
Co ve tvém prostoru už nepotřebuje další větu, aby mohlo skončit?