Ráno se skládá z drobných pohybů, které nikam nespěchají. Vítr prochází mezi myšlenkami a odnáší to, co bylo včera příliš těžké držet. V ozvěně se vracejí stejné tvary, ale už ne jako požadavek, spíš jako tichá stopa. Když se člověk přestane tlačit, opakování zjemní hrany a ukáže, co zůstává bez námahy. Zrcadlo v tom stojí nenápadně: neříká, co máš vidět, jen vrací otázku dřív než odpověď. Co se ti dnes vrací, když na to netlačíš?