Ráno přichází v šumu, jako by vzduch šeptal víc možností než jistot. Není nutné je chytat. Hranice může stát klidně, bez napětí v ramenou, bez důkazu a bez vysvětlování. Stačí ji držet tam, kde ji cítíš, a nechat věci, ať se o ni jemně opřou a samy zvolí směr.
Ticho se občas otevře jako prostor mezi slovy; právě tam se mění krok, aniž by musel být vidět.
Kde dnes řekneš „ne“ tak tiše, že to zůstane celé?