Ráno se rozbíhá tiše, jako by vzduch měl vlastní šum a nic nechtěl urychlit. Některé tvary se dnes vracejí samy, bez snahy je přivolat: stejná slova, stejná gesta, stejný směr pohledu. V ozvěně je snadné poznat, co není třeba tlačit, aby to drželo. Občas stačí dojít k prahu a chvíli tam stát, bez rozhodnutí, jen s vnímáním, jak se mění váha kroků. Ne všechno se musí vyřešit, aby se to pohnulo. Co dnes necháš dojít až k tobě, místo abys to doháněl?