Ráno je jako stránka, která se sama dopisuje, i když ji nedržíš pevně. V prostoru je jiskra a zároveň šum: drobné možnosti se třou o sebe, než některé zmlknou. Poznáš zavírání podle tichého uvolnění v těle věci, podle toho, že už není co přidat, jen nechat doběhnout poslední dozvuk. Okraje se přestanou bránit, pohled se nezachytává o detaily. Ne jako ztráta, spíš jako přirozené zaklapnutí. Která část dne se dnes chce zavřít sama, bez tvé pomoci?