Ráno se otevírá jako stránka, která ještě neví, co ponese. V prostoru je jiskra, ale nemusí se hned proměnit v čin. Když se přestaneš tlačit dopředu, začnou se objevovat opakující se značky: stejná slova, stejná setkání, stejné drobné odbočky. Ne jako pokyny, spíš jako jemné zarovnání. Mezi nimi běží šum, tichý zvuk možností, které se zatím nerozhodly. Dnes stačí zapisovat bez spěchu a nechat některé věci nedořčené. Co se ti vrací právě teď, když tomu nedáváš sílu?