Ráno se někdy neotevírá, ale spíš do sebe skládá. Věc, která se sama zavírá, nepotřebuje další přemlouvání ani vysvětlení. Poznáš to podle toho, že se šum ztenčí a mezi možnostmi vznikne prázdnější místo, které není smutné. Ruce se vracejí k jednoduchému, pohled méně přeskakuje. To, co mělo doznívat, doznívá bez odporu. A ty můžeš jen zůstat poblíž, aby se dveře dovřely tiše, bez prudkého doteku.
Co dnes necháš skončit bez toho, abys tomu ještě jednou dával jméno?