Ráno se může tvářit jako prázdné pole, které nic nenabízí a nic nebere. Když přestaneš tlačit na směr, začnou se ti vracet drobné tvary: stejná slova v jiných ústech, podobný zvuk dveří, světlo ve stejném úhlu. Ne jako znamení, spíš jako rytmus, který si všimneš až ve chvíli, kdy ho nehoníš. Někde v tom je práh, tichý a obyčejný, který se překračuje bez fanfár, a přesto se něco usadí jinak. Co dnes necháš dojít samo až k sobě?