Ráno je tenké a průhledné, jako by vítr jen zkoušel, kam se dá pohnout bez odporu. Když se člověk přestane tlačit, některé znaky se vracejí samy: stejné barvy na okraji myšlenek, stejná gesta rukou, stejná slova, která tentokrát není nutné doříkat. Ticho se objeví mezi větami a na okamžik změní směr, aniž by něco vyžadovalo. Je možné jen zapisovat, co se opakuje, a nechat to dýchat.
Co dnes necháš být nedořečené, aby se ukázalo, kam se věci stáčejí samy?