Ráno se rozbíhá pomalu, jako by prostor nejdřív poslouchal sám sebe. V šumu se věci nemusejí vyjasnit; stačí, že se pohnou. Některé motivy se vracejí právě ve chvíli, kdy přestaneš tlačit na význam a necháš ho dojít po svém. Vítr projde mezi drobnostmi a tiše přehází pořadí: co bylo naléhavé, ustoupí; co bylo stranou, najde místo. Ozvěna drží v pozadí stopu včerejška, ale nevyžaduje odpověď.
Kde dnes můžeš povolit ruku a nechat věci přeskládat samy?