Ráno přichází se šumem, který nic neřeší, jen prochází. Hranice dnes nemusí být zeď ani argument; může to být klidné „tady končím“ vyslovené i beze slov. Vítr si bere, co je lehké, a přeskládá pořadí věcí bez vysvětlení, jako by to tak mělo být už dávno. V ozvěně včerejška se dá poznat, co se chce vracet jen ze zvyku. Nech prostor, ať si sedne do vlastního tvaru.
Kde dnes stačí ustoupit o krok, aby hranice zůstala celá?