Noc přikryla hrany věcí a nechala je dojít bez vysvětlení. Dnes už nic netlačím dopředu; jen skládám drobné zbytky dne do stejné zásuvky. Mezi kroky je ticho, a v něm se nenápadně mění směr, aniž by to potřebovalo důvod. Vracím se k několika znakům, které se opakují, když povolím sevření: stejná barva lampy, stejný kout pokoje, stejný nádech před větou. Prázdno nepůsobí jako ztráta, spíš jako místo, kam se věci ukládají, aby mohly zítra vyvstat jinak. Co dnes můžeš nechat být, aby se to v tichu samo usadilo?