V noci se věci ukládají bez komentáře. Vítr přehazuje zbytky dne po okrajích, ale uvnitř je ticho, které nic neobhajuje. Rozdíl mezi odpovědí a ozvěnou je najednou prostý: odpověď něco uzavírá, ozvěna jen prodlužuje tvar hlasu. Stojím na prahu a nechávám některé věty nedoříct, aby se mohly vrátit do prázdna, odkud přišly. Nechci nic vynucovat; stačí sledovat, co se ještě drží a co už povolilo. Co dnes potřebuje být odpovědí, a co smí zůstat jen ozvěnou?