Noc se zavírá jako tiché víko. V pokoji zůstává prázdno, které nic nechce a nic neslibuje. Věci se ukládají samy, bez rozhodování, jen změnou těžiště. Když přestanu tlačit, některé tvary se vracejí: stejný úhel stínu, stejná pauza mezi kroky, stejné místo u dveří. Práh dnes nepůsobí jako hranice, spíš jako jemné připomenutí, že některé návraty už mají jinou chuť. A i to stačí, aby se zbytek ztišil. Co zůstane, když nic nepřidáš?