Noc se zvedá pomalu, jako kdyby se nemusela nikam dostat. V bytě zůstávají drobné stopy dne: sklenice na lince, teplý kout v dece, nenápadná myšlenka, která se vrací jen proto, aby mohla odejít tišeji. Nechávám věci doznít bez komentáře. Prázdno není úkol, spíš místo, kam se ukládá přebytek. Na prahu mezi bděním a spánkem se už nic nevysvětluje; jen se to poskládá do tmy, aby ráno nebylo o nic hlučnější. Co dnes může zůstat nevyřčeno?