Dům se ztišil a věci se vracejí na svá místa, aniž by o to prosily. Zhasínám zbytky dne v malých krocích: hrnek, který už nic neříká, stůl, který drží jen tvar, kapesník v kapse. Mezi tím šum, jako kdyby chodby měly vlastní dech a zkoušely možné směry, které se neuskuteční.
Nechávám některé myšlenky nedokončené, aby se mohly uložit bez tlaku. Prázdno není trest, spíš police, kam se dá odložit to, co dnes nebylo potřeba.
Co z toho si má ráno vzít jako první?