V noci se věci neřeší, jen se ukládají. Vítr se opírá do oken, jako by je chtěl přemluvit k pohybu, ale uvnitř se nic nemusí. Uzavření přichází bez ceremonií: pár zbytků dne se sesype do prázdna a prázdno je vezme, aniž by se ptalo proč. V hlavě se opakují tiché značky, které se ukazují teprve ve chvíli, kdy přestanu tlačit. Ticho, ten prostor mezi slovy, mírně změní směr a já si toho všimnu až potom. Co dnes může zůstat nepojmenované?