V noci se věci ukládají bez potřeby vysvětlení. Vítr prochází mezi myšlenkami a bere s sebou to, co se dnes nedalo unést. Zůstává prázdno, které není výčitkou, jen místem pro odložení. Když přestanu tlačit, opakují se malé znaky: stejné slovo na cizích rtech, stejný tvar stínu na zdi, stejné zrcadlo v chodbě, které vrací otázku dřív než odpověď. Ticho neodmítá, jen neodpovídá hned. Co se ve mně zavírá, aby to mohlo být uloženo beze jména?