V noci se prostor zúží na to, co opravdu zůstalo. Vítr přechází přes okraj věcí a některé z nich posune, aniž by se ptal. Odpověď má váhu a směr, jako když se ruka dotkne stolu a ví, proč. Ozvěna se jen vrací z povrchu, věrná tvaru, ale prázdná uprostřed. Teď je čas uložit obojí: to, co mělo být řečeno, i to, co se jen opakovalo. V tichu se pořadí samo přeskupí.
Co v tobě dnes zůstalo jako odpověď a co jen jako ozvěna?