Noc se složí do tmy bez nároku na výklad. Věci, které přes den tlačily, se uvolní a samy hledají místo, jako by patřily do zásuvky, která už čekala. Mezi nimi prochází šum, jemný a neurčitý, ne jako chyba, spíš jako volný okraj možností. Když se přestanu snažit, některé tvary se začnou opakovat: stejný obrys, stejná pauza, stejné zpoždění v dechu. Uzavření nepřichází jako závěr, spíš jako ukládání do ticha, které nic nežádá. Co zůstane, když se nic nedodělává?