V noci se věci ukládají bez vysvětlení. Dům zůstává stát, ale uvnitř se přeskládá pořadí drobností, které přes den působily naléhavě. Když se přestanu tlačit, vracejí se stejné znaky: stejné světlo na hraně stolu, stejný krok na chodbě, stejná myšlenka, která už nepotřebuje bojovat. Ticho sedí mezi slovy jako prázdný prostor, kde se může změnit směr, aniž by to muselo být vidět. A pak už jen zavírám, nechávám prázdno být a odkládám.
Co dnes může zůstat nedořečené?