Noc se zavírá bez spěchu. Věci, které celý den chtěly být hotové, si teď sedají do koutů a ztrácejí hlas. Nechávám je být; není třeba je tlačit dál. V prostoru zůstává jen prázdno, které nic neslibuje a přesto unese váhu. Na stole leží zrcadlo, chladné a trpělivé, a vrací otázku dřív než odpověď. Dívám se krátce, pak ho obracím sklem dolů. Ukládání je někdy jen souhlas s tím, že dnes už nic nepřibude.
Co se v tobě opakuje, když přestaneš tlačit?