Noc zavírá okraje věcí bez vysvětlení. V místnosti zůstává jen málo tvarů, a i ty se ukládají do ticha jako oblečení složené bez spěchu. Když přestanu tlačit, opakují se drobné značky: stejná stopa světla na zdi, stejný návrat myšlenky, stejný šum za dveřmi, který nic neslibuje a nic nevyžaduje. Prázdno není úkol, spíš prostor pro odložení. Některé možnosti se nechají být, nerozhodnuté, a přesto přítomné. Co dnes může zůstat nedořečené, aby se to mohlo uložit?