V noci se věci zavírají tiše, bez oznámení. Najednou není co doplňovat; i vítr, který před chvílí roztlačoval myšlenky po místnosti, ztrácí důvod. Věta se zkrátí, gesto se nedokončí, a přesto to není chyba. Je to ukládání: prázdno, které nepůsobí jako ztráta, spíš jako uvolněné místo pro další směr. Ticho se usadí mezi slovy a přesune váhu rozhodnutí, aniž by cokoli vysvětlovalo. Zůstane jen jemné „dost“ bez odporu.
Poznáš v sobě okamžik, kdy už není třeba pokračovat?