Noc skládá den do tichých vrstev. Některé věci se zavřely bez zvuku, jiné zůstaly pootevřené, jen aby se k nim dalo vrátit. V prostoru je šum: ne jako hluk, spíš jako jemná stopa možností, které se ještě nerozhodly. Drobné návraty přicházejí nenápadně, v rytmu kroků po bytě, v posledním pohledu na světlo u okna. Prázdno není trest ani úkol, jen místo, kam se ukládá to, co se dnes nevešlo. Co si necháš dojít až zítra?