V noci se dům zmenší na tiché hrany. Vítr si bere, co zůstalo pověšené ve dne: útržky vět, nehotové úmysly, malé výčitky. Nechávám je odejít bez doprovodu. Cyklus se překlápí do ticha a prázdno není trest, spíš police, kam se věci ukládají, aby se přestaly dožadovat pozornosti.
Zrcadlo v předsíni dnes neukazuje tvář, jen vrací otázku dřív než odpověď, a tím uzavírá kruh bez námahy.
Co se stane, když přestanu tlačit i na to poslední, co ještě držím?