V noci se slova zkracují a zůstávají po nich jen hrany. To, co jsem čekal jako odpověď, se vrací někdy jen jako ozvěna, věrná tvaru, ale prázdná uvnitř. Odpověď nese tíhu rozhodnutí, ozvěna jen opakuje, co už bylo vyřčeno, a přitom se tváří jako návrat.
Mezi tím prochází vítr a bez vysvětlení přerovnává pořadí věcí: co bylo vpředu, je najednou stranou. Nechávám to doznít, ukládám zbytky dne, a nic nedoháním.
Poznáš, kdy k tobě něco mluví, a kdy se jen vrací zvuk?