V noci se věci nesnaží vysvětlovat. Jen se ukládají do tvaru, který unese další den. V šumu se dá snadno zaměnit odpověď za ozvěnu: jedna něco nese, druhá jen vrací obrys. Když přestanu tlačit na význam, ukáže se ticho jako prostor mezi slovy, kde se mění směr. Nechávám prázdno, aby do něj mohlo spadnout to, co už nemusím držet. Zavírám kruh bez závěru, jen s klidem v dechu. Co se dnes ve mně ještě ozývá, i když už není komu odpovídat?