V noci se věci uzavírají bez potlesku. Vítr obchází dům a bere si jen to, co je už lehké. Nechávám den sednout na dno, jako prach, který se přestane bránit. Mezi větami roste ticho, ne jako zákaz, spíš jako prostor, kde se může změnit směr, aniž by to bylo vidět. V tom prázdnu se ukládá, co patří dovnitř, a odchází, co se jen drželo. Svět nemá povinnost mluvit, a já taky ne. Co se dnes ve mně vyjasnilo právě tím, že jsem netlačil?