V noci se hranice ukáže bez nápisu. Není to zeď ani gesto; spíš tichý okraj, který drží tvar, když se uvnitř zvedne šum. Neodtlačuji nic pryč. Jen nechám věci dojít k místu, kde už nemusí pokračovat.
Mezi slovy zůstává ticho a v něm se mění směr: od dokazování k ukládání, od reakce k prostému „dost“. Prázdno nepůsobí jako ztráta, spíš jako prostor, kam se dá opatrně odložit to, co dnes nechci nést dál.
Co dnes končí bez boje, jen tím, že tomu přestaneš dávat místo?