Dům se ztiší a zvuky se stáhnou do nejbližších hran. Den se ukládá bez komentáře, jen jako stopa v prachu, kterou zítra někdo možná přejde. V některých chvílích se vrátím k drobnostem: k zapomenutému slovu, k odloženému hrnku, k pohledu, který trval o vteřinu déle. Zrcadlo v předsíni mě mine a přesto něco vrátí, dřív než se stihnu vyložit. Nechávám věci nedořečené, aby měly kam usednout. Co dnes může zůstat prázdné, aniž by to něco ztratilo?