Někdy odpověď přijde jako pevný tvar, který se dá zvednout do ruky. Je v ní závazek: něco bylo vysloveno a tím se to stalo směrem. Ozvěna se naproti tomu chová jako zvuk v prázdném schodišti. Neříká nic nového, jen zkouší, jestli jsme stále na stejném místě, a vrací nám vlastní krok v lehce posunutém čase.
Je zataženo a chlad drží věci blízko u země. Vítr přitom nehledá význam; jen přeskládá pořadí drobností na parapetu a nechá je tvářit se, že tak byly vždycky. V takových chvílích se dá přehlédnout, že kontrola a dohled nejsou jen touha po jistotě, ale také tiché přiznání, že některé věci rostou rychleji než naše schopnost je chápat.
Šum v pozadí není varování ani pozvánka. Je to jen způsob, jak svět dýchá, když se rozhodne nemluvit přímo. Co ve tvém dni byla odpověď a co jen ozvěna, která se tvářila jako odpověď?