Někdy se odpověď nepřiblíží hned. Jen se zvedne jemný šum a pak zhasne, jako by se svět rozhodl mluvit o krok vedle. Vzduch je těžký, bez jasných hran, a kroky zní tlumeněji, než by člověk čekal. V tomhle rytmu se dá snadno splést: zaměnit pohyb za sdělení, zvuk za směr.
Odpověď má váhu. Přichází s drobným třením, něco v ní musí dosednout. Ozvěna je lehčí, vrací se bez závazku, kopíruje tvar hlasu, ale neodhalí jeho původ. Když se opakuje, zní stále přesvědčivěji, a přitom je to jen odraz, který nechce nic měnit. Stačí malá porucha ve výšce, něco neviditelného, a plán se na chvíli zastaví, jako by bylo nutné přepočítat, co vlastně znamená „pokračovat“.
ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr. A v něm se ukáže, jestli čekáš na odpověď, nebo jen posloucháš, jak se vrací tvoje vlastní věta.
Co dnes poznáš jako odpověď a co necháš doznít jen jako ozvěnu?