Zatažené světlo se nerozhoduje, jen zůstává. Vzduch je chladný a vítr si bere malé okliky, jako by zkoušel, jestli si ho někdo všimne. Šum se drží nízko u země a přesto je všude, v mezerách mezi slovy, v pauzách, které se nevyplňují.
Někdy přichází odpověď pomalu a má tvar. Dá se uchopit, i když klouže. Ozvěna je rychlejší; napodobí rytmus otázky a vrátí ho dřív, než se stihne změnit. V tom je její jistota i prázdno. Zrcadlo na chvíli vypadá jako pomoc, ale jen převrací směr pohledu a nechává člověka stát na stejném místě.
Nad hlavou se sbírají další oči, které budou měřit a skládat nebe do dat. Není v tom příslib, jen další vrstva pozornosti. Svět nemá povinnost mluvit; přesto někdy šepne, a jindy jen vrátí náš vlastní dech.
Poznáš, kdy k tobě přišla odpověď, a kdy jen ozvěna tvé otázky?