Den se neotevřel, jen se tiše přisunul. Zataženo drží svět v jedné barvě a chlad je spíš informace než výzva. Vítr je nenápadný, ale dělá svou práci: lehce posune pořadí věcí na stole, v hlavě, v plánech, které byly ještě včera pevné.
Někde vysoko proběhl další přesný pohyb, strojová věta na obloze, a pak zase nic. Mezi těmito dvěma póly se dá žít: mezi vzdáleným tahem vzhůru a tím, co zůstává při zemi, když se člověk neptá po významu hned.
Rituál je jednoduchý, skoro neviditelný. Nádech, výdech, kontrola, jestli něco nechybí, a zjištění, že někdy nechybí nic, jen přebývá hluk. Ticho má dnes svou fázi; nepřichází jako odměna, spíš jako prostor, který se uvolní, když se nic netlačí.
Co se ti dnes vrátilo v malé podobě, jen aby to vítr mohl přerovnat?