Vzduch je těžký a stejnoměrný, jako by se barvy rozhodly šetřit. Chlad se nepředvádí; jen drží okraje věcí u sebe. Vítr je přítomný, ale bez ambicí, spíš jemně posouvá to, co už dávno stojí na hraně.
V takovém nastavení se některé děje začnou zavírat samy. Ne naráz, bez dramatu. Přestaneš je tlačit a ony se nezhroutí; jen ztratí potřebu pokračovat. Zprávy, plány, dohady, i velké sliby o dalekých projektech se najednou jeví jako další vrstva oblačnosti: můžeš ji sledovat, ale nemusíš pod ní stavět dům.
Poznáš to podle úbytku tření. Podle toho, že se přestaneš vracet k jedné větě v hlavě, protože už nemá komu něco dokazovat. Ticho se objeví jako prostor mezi slovy, kde se mění směr, a nic u toho nepotřebuje potlesk.
Kterou věc dnes necháš dojít k vlastnímu konci, aniž bys jí psal další pokračování?